Co všechno mi muselo dojít až ve 40 letech

Za ty roky se toho strašně moc stalo, jak v oboru jako takovém (ale o tom dnes mluvit nechci), tak ve mě samotném. V mém podnikání, přístupu, chování a chápání věcí. No a k tomu bych dneska chtěl něco málo říct. 

Nepíšu to jako vzkaz svému mladšímu já (ač kdyby si to ten dvacetiletý Martin přečetl, třeba si mohl nějaké trable ušetřit :D), ale spíš jako takové ohlédnutí. Zároveň v tom nehledejte ultimátní pravdy, je to můj pohled na věc, který máme každý třeba trošku jiný…

Nutno podotknout, že před nedávnem měl narozeniny i Lukáš Pítra, můj ex-kolega, ex-společník a stále-kamarád, který k tomu sepsal skvělý obsáhlý článek - určitě doporučuji přečíst, už jen proto, že se s celou řadou jeho poznatků „za půlkou života“ plně ztotožňuji.

Co se tedy u mě za ty roky v jednotlivých oblastech života změnilo? Možná se změnily i ty samotné oblasti, které vnímám jako důležité dnes, a které jsem vnímal jako důležité před deseti lety... No, vezmeme to popořadě :-)

Přátelé, kamarádi…

Zmiňuje to i Luky ve svém článku, ale musím to zmínit i já tady. Za tu spoustu let jsem poznal nespočet lidí. S některými jsme se jen pozdravili někde po cestě, ale s řadou jiných se potkáváme neustále a opakovaně. A o řadě z nich bych řekl, že jsme přátelé.

Mám na mysli teď hlavně oborové kolegy, kluky a holky od SEO, se kterými se vídáme i mimo pracovní rovinu… ale určitě i z některých z řad klientů se po letech stali kamarádi, se kterými si tykáme, vídáme se, známe vzájemně své partnery, děti, zvířata…

A to je asi ta nejdůležitější věc. Komunita lidí. Přátel. Prostě lidé, mezi kterými se pohybujeme, do obrovské míry ovlivňují naši vnitřní spokojenost. Můžete být bohatí, slavní, ale když jste sami a nemáte to s kým sdílet, nejspíš vás to zas tak moc těšit nebude.

Foto ze SEOlogeru naživo, fotil Petr

Kdyby se cokoli pokazilo, potřebujete mít kolem sebe lidi, kteří vám pomůžou, kteří vás vyslechnou, nabídnou pomocnou ruku… a za to, že je kolem sebe mám, jsem neskutečně vděčný.

A je super, že se okruh přátel neustále rozšiřuje. Nezapomínám na staré páky z dob kamarádů z mokré čtvrti, z Markeťákova (schválně, pamatujete si to ještě někdo?). Pak jsou tu i ti „noví“, kteří se mi donedávna někde skrývali, ale jejich dnešní přítomnost je pro mě obrovsky důležitá. A samozřejmě to není jen o kamarádech z oboru, ale jsou tu i kluci a holky z Picards, se kterými sdílím kancelář už sedm let, a naše skvělá běžecká skupina, se kterou se každé úterý tolik nasmějeme... 

Klienti a způsob práce

Z předchozí kapitoly lze volně navázat na téma klientů a firem, se kterými spolu/pracuji. To se za ty roky taky dost změnilo. A to jak moje klientská základna, tak i způsob práce a činnosti, které klientům prodávám. Často se na mě obracejí větší firmy, banky, TOP značky ve svých oborech, což je samozřejmě příjemné, a milé a moc si toho vážím (ovšem umím obsloužit i malé projekty, když mají chuť a drive věci měnit). 

Čím dál tím méně u mě klienti poptávají takové ty „klasické SEO služby“ (Lukáš by řekl „šmrdlat descriptiony…“), a naopak daleko víc poptávají strategické plánování,  konzultace pro svůj interní tým, „stavební dozor“ jak tomu říkám, a moje role se čím dál víc přesouvá skutečně do konzultační / poradenské / někdy až manažerské (byť to slovo nemám rád) roviny.

Říká se, a já tomu na 100% věřím, že vaši klienti si vás najdou. Pokud se dlouhodobě nějak chováte, nějak vystupujete a nějak o sobě dáváte vědět, klienti, kterým je to blízké si vás dřív nebo později skutečně najdou. Potvrzeno. Říká se tomu značka, brand, dobrá pověst, … prostě nesnažit se v rámci „marketingu“ tvářit jako někdo jiný, dělat ze sebe něco, co nejste. Mě se osvědčilo být prostě sám sebou, chovat se naprosto přirozeně se vším všudy, co k tomu patří. A funguje to :-)

Před spoustou let jsem četl u Marka Prokopa „marketing je všechno to, co dělám, abych nemusel prodávat“. Zůstalo mi to v hlavě, a řídím se tím vlastně celý pracovní život. 

Peníze nebo život

Jasně. Bez peněz to nejde. Dělám business v oboru, kde se peníze točí. Nestěžuju si, nemáme se špatně. Ale myslím, že už docela dlouho (určitě posledních pár let) nejsou peníze tím hlavním motivem, proč i "na stará kolena" relativně dost pracuju. Dělám to, co mě baví, co mi umožňuje pracovat dost na dálku, v čem jsem, myslím, docela dobrý, a s čím si mě lidi můžou spojit.

A ačkoli mě baví peníze domu přinést, daleko víc mě poslední roky baví si je užít. Dřív jsem to tak neměl, snažil jsem se peníze utratit když, tak za něco, co je vidět, za nějaké věci, mnohdy blbosti.

S Madlenkou ve Švýcarsku na horách

Dnes, respektive posledních pár let, peníze buď procestujeme, nebo investujeme - a to buď do sebe, myšleno do vzdělání, dětí, nebo domu, nebo někam, kde mají schopnost se zhodnotit.

Když jsem si nedávno dělal Pítrovací tabulku*, zjistil jsem, že skutečně nejvíc peněz za rok spolknou naše cesty. Ať už na lyže, nebo s karavanem, nebo moje Nepálské expedice (díky Maruško!). A myslím, že je to tak správně. Investovat co nejvíc do zážitků, do zážitků našich dětí… budu mnohem raději, když budou vědět, jak to chodí ve světě, než když si zapamatují, kdo byl poslední z Jagellonců…

Takže jestli peníze, nebo život, jednoznačně beru život :-)

* Pítrovací tabulka je taková ta otravná tabulka, kde evidujete do poslední koruny všechny osobní, případně firemní náklady. Vlastně je to jakákoli otravná tabulka, kterou jste z nějakého důvodu nuceni vyplňovat (Luky, zabalím si to sám :-D)

S rodinou jde všechno líp

Sysacusy, Sicíle, 2022

Nejdůležitější ze všeho vnímám ale svojí rodinu. Svou ženu, se kterou sjíždíme seriál našich životů už dvacátou čtvrtou sezónu, děti, které nám rostou před očima, svoje (a její) rodiče, sourozence, jejich partnery…

Když máte vedle sebe lidi, o které se můžete skutečně opřít, máte vyhráno. Nic vás pak nepoloží. Vyzkoušel jsem si to opravdu na tvrdo vlastně dvakrát, jednou, když jsem v roce 2015 posral, na co jsem šáhnul (tady jsem o tom něco málo psal), a podruhé loni na jaře, když nás dost důkladně zkoumal finančák. Já tyhle věci dost prožívám, takže jsem pár měsíců moc nespal, bral různé prášky, abych mohl pracovat a soustředit se, nebo pil, abych mohl spát. Nemohl jsem se soustředit, nešlo mi myslet na nic jiného, než ty všechny potenciálně negativní věci, co se můžou stát… prostě peklo. Nakonec se všechno vysvětlilo, žádný problém úřady neshledaly, ale ta doba, než se tak stalo, byla opravdu ubíjející.

A oni to se mnou celé vytrpěli, vydrželi, prožívali. A zvládli jsme to, a vyšel jsem z toho o dost silnější.

Když už zmiňuju tuhle kapitolu, tak se sluší vzpomenout, že velkou oporou mi byla i moje báječná Lenka - díky ještě jednou, že jsi ty moje řeči poslouchala, když už jsem s tím nechtěl otravovat všechny tady doma!

Každopádně i v oblasti rodiny a mého vnímání se něco změnilo. Uvědomil jsem si, že jsem v první dekádě svého podnikání na tuhle část mého "já" trošku zapomínal, a věnoval ji méně času, než jsem možná měl. Než by si zasloužili. Nechci polemizovat proč, byl jsem o řadu let mladší, a chtěl jsem rozvíjet podnikání a práci, a my berani to asi tak máme... 

Každopádně nyní se i tenhle „dluh“ snažím narovnávat. Jak konkrétně? Věnuji rodině daleko víc času. Už někdy před rokem jsem přestal pracovat v pátek. Mám pátky prostě volné, dopoledne chodím běhat, odpoledne vyzvednu děti ze školy a podnikáme něco spolu. Trávím daleko víc času na ragby trénincích a zápasech, kam obě děti jezdí, chodíme lézt na ferraty, na skály, na stěnu... Trávíme daleko víc času se ženou na procházkách se psy…

Prostě jsou pryč ty časy, kdy jsem pracoval 12 až 16 hodin denně, pracuju o něco míň, možná v těch čtyřech dnech efektivněji (rozuměj míň čumim na instáč nebo facebook), a ve finále jsme spokojení všichni.

Opět si dovolím citát, co na mě někde vyskočil nedávno: Jediný, kdo si za 20 let bude pamatovat, že jsi pracoval 16 hodin denně, budou tvoje děti.

Chtělo by se mi říct, že mi tohle mohlo dojít dřív, ale asi nemohlo - asi to mělo přijít až s „věkem“ :-)

Ambice a cíle?

Je potřeba mít skutečně nějaké ambice a cíle? Nevím. Dřív jsem jich měl spoustu. Chtěl jsem uběhnout půlmaraton pod hodinu a půl, chtěl jsem vylézt na Mount Blanc, chtěl jsem být nejznámějším v oboru, chtěl jsem spoustu věcí.

Ale dochází mi, že spokojený život, štěstí, chcete-li, se (pro mě) už neslučují s tím, že dosahujete vrcholů. Když splníte cíl, najdete si další. A další. A další… Nekončí to, pořád je kam růst. Vždycky to jde uběhnout rychleji. Vždycky jde doběhnout dál... A já se postupně učím být šťastný tady a teď. A jak se říká, štěstí je stav mysli - a přijde mi, že mysl si dokážete nastavit do módu štěstí jen ve chvíli, kdy vám fungují ty úplně základní věci, --> máte kolem sebe ty správné lidi. 

Řecko, procházka před šestou ráno

Takže už tolik neprožívám, že půlku za hodinu dvacet už asi nedám, na Mount Blanc se asi taky nevrátím (ačkoli už mám za sebou i vyšší kopce, než tyhle Alpské brdky :-), a známější, než Pavel, taky asi nebudu. A vlastně mi nic z toho nevadí.

Poslední dekáda stručně

• Povedlo se mi vystoupit do nejvyšších míst, kde jsem kdy v životě byl - cca 5400m nad mořem, 2022, Nepál
• Nepovedlo se mi vystoupit do nejvyššího místa, kde jsem kdy byl - cca 6400m nad mořem, 2023, Nepál
• Letěl jsem poprvé v životě záchranným vrtulníkem
• Nabyl jsem, a zároveň pozbyl několik firem, několik e-shopů. A jsem za to rád
• Prožil jsem si asi nejhorší krizi v podnikání, co mě za těch 20 let potkala
• Začal jsem s holkama chodit na SEOrande (jediné rande, kam mě žena pustí), a Léňa mě donutila natočit moje první propagační video!
• Pořídili jsme si obytný přívěs, a začali tak novou éru cestování
• Výrazně jsem proměnil způsob podnikání, práce, a uvažování o penězích
• Zažil jsem boom umělé inteligence a velkých jazykových modelů, které budou v nedaleké budoucnosti ovlivňovat řadu z nás
• Zapsal jsem se na poslední chvíli do registru dárců kostní dřeně
• U všech těch chyb a kopanců mě těší hlavně jedno - díky nim jsem nyní mnohem silnější

No, co říci závěrem…

Nevím, jak to celé shrnout. Jsem trošku smutný, že jsem se přehoupnul do pomyslné druhé poloviny života. Na druhou stranu je to pořád skvělá jízda, kterou stojí za to si užít. Čeká mě vlastně dalších suprových (minimálně) deset let, kdy budu nejspíš pořád při síle, zas o trošku rozumnější, než předtím. A nebo možná ne, ale co už. V posledních letech kolem mě bylo i dost nehezkého, odešlo pár lidí, kteří ještě nemuseli (zejména kvůli rakovině), a jejich blízcí, co tu zůstali, se shodují na jednom: žít každý den, jako by měl být poslední, není vůbec nic špatného. Naopak. Tak já se toho chci držet :-)

Tak uvidíme, co k tématu napíšu za deset let.

Další čtení

• Nejlepší česká SEO akce - SEOloger naživo
• Jak mě v roce 2017 převezlo moje podnikání
• Jaká byla konference Reshoper 2019 - mimochodem, letos (2024) se tam zas můžeme potkat :)